Quantcast
Channel: Vozíčkář »ústav
Viewing all articles
Browse latest Browse all 3

Nesnadná transformace. Ústavy i klienti se brání.

0
0

Na jedné straně snaha zlepšit podmínky života lidí s postižením, na straně druhé bolestné kroky, které trýzní mnoho konkrétních lidí. O transformaci sociální péče, o nutné změně zastaralých ústavních režimů, které vyčleňují klienty ze společnosti a formují nežádaně jejich osobnost, se mluví dlouho. Dokonce se nejenom mluví, ale i koná. Existuje řada projektů, které mění životy lidí s tělesným či mentálním postižením k lepšímu.

6534087523_b492e65d83_o

Ukázka chráněného bydlení pro handicapované a pro seniory – Anglie.

Například radní Libereckého kraje si transformaci ústavů v jinou formu sociální péče dali do svých programových úkolů. Konkrétně chtějí do konce roku 2015 zrušit ústavy pro mentálně postižené klienty v Jestřebí, v Mařenicích na Českolipsku a v Jablonci nad Nisou a postavit místo nich chráněné bydlení v menších obcích. I když nebylo snadné najít vesnice, kde by bylo možné tyto domky pro mentálně postižené klienty bez odporu místních postavit, nakonec se podařilo a domky stojí. Klienti se vrací do rodin nebo získávají nový domov v chráněných bytech. I ředitelé ústavů kvitují s povděkem vstřícnost radních. Nejde podle nich jen o finanční úspory a způsob bydlení, ale především o změnu postoje veřejnosti k hendikepovaným. Klienti už nebudou bydlet za zdí, můžou se účastnit veřejného života. Můžou pracovat, trávit volný čas dle svých představ, můžou se sami pohybovat po ulicích – to dřív nebylo možné. Sociální služba bude individuální, motivující, integrační a bude podporovat samostatnost klientů.

Ideální svět? I když se může zdát, že tato cesta je vlastně pro klienty současných ústavů spasením, nemusí to být pravda. Existuje totiž ještě druhá strana mince.

Dokládá ji v poslední době v médiích propíraný případ ze zámku v Liběšici na Litoměřicku. Ačkoliv jsou ve věci transformace ústečtí krajští radní stejně odpovědní jako ti liberečtí, nejde vše podle plánů, které vznikly v roce 2009. Už tehdy zrušení ústavu, jehož provoz je především finančně velmi nákladný, kraj odhlasoval, ale letos chce rušení liběšického zámku pozastavit. Alespoň do konce roku.

Zámek_Liběšice

Opravený zámek v Liběšici

Proč? Protože zámek nedávno prošel rekonstrukcí. Je plně vybavený a moderní. Protože život v něm je plný podnětů, aktivit, kroužků. Protože mentálně postižení klienti, kteří už našli nový domov v malých obcích, si neumí na samotu zvyknout a začlenění do místní komunity se jim taky nedaří, zkrátka jim chybí kamarádi, kteří na zámku zůstali. Protože ústav zaměstnává 80 lidí. Protože v ústavu je všem na návštěvě příjemně – i radním, kteří původně razantně prosazovali zrušení tohoto zařízení, které je stojí ročně 42,5 milionů korun. I to jsou pádné argumenty v otázce transformace.

Takových institucí je víc. Takových, ve kterých se perou světové trendy s aktuální situací a s bolestnými kroky, které můžou současné klienty negativně ovlivnit. Je nutné lidem naslouchat, je nutné jejich schopnosti a vazbu k místu zohlednit. Je nutné jim dát na výběr. I přesto je třeba zůstat otevřený. Otevřený efektivní pomoci, správnému fungování služeb v chráněném bydlení, inspirujícím příkladům a řešením svízelných situací.

 (ata)

Zůstat otevřený i takovým příběhům, jako je vyprávění paní Věry:

vera  Jmenuji se Věra Vondráková a bydlím v Chráněném bydlení Vyššího Hrádku, p. s. s., ve Staré Boleslavi. Moc se mi tady líbí, už tady budu tři roky a neměnila bych, jsem tady spokojená. Můžu si uvařit, na co mám chuť, mám tady svůj pokoj a chodím s asistentkami na nákupy. Jezdím s nimi i na výlety a zařídím si, co potřebuji, jezdím večer i na tancovačky (rovněž s asistentkami, když mají čas, a když ne, tak poprosím kamaráda nebo kamarádku a ti mi pomůžou, když to jde). Mám svoje přátele, které si můžu zvát domů, jak chci.

Jako dítě jsem byla v Jedličkově ústavu, tam jsem chodila i do školy a vyučila jsem se tam dámskou krejčovou. Líbilo se mi, že jsem jezdila na víkendy domů, ale mohla jsem tam být jenom do 27 let, protože to bylo jenom pro děti. Když jsem přijela do Jedličkova ústavu, tak jsem pomalu nemohla hýbat ani rukama, ani jsem nemohla sedět, jenom jsem ležela, ale byla tam rehabilitace a dali mě dohromady jednak cvičením a jednak jsem musela jít taky na operaci, protože jsem měla přetrhané šlachy pod koleny. Pak mně to rozcvičovali, abych mohla aspoň sedět na vozíku a mohla se aspoň trochu pohybovat, sama se najíst, a nemusela čekat na druhého, aby mě nakrmil, a mohla si něco udělat sama.

Později jsem byla v Jesenici u Rakovníka, tam jsem žila dvacet let, bylo nás na pokoji sedm holek a neměla jsem tam žádné soukromí. Musela jsem se podřídit tak, jak to chtěli ostatní, a všechno bylo na zámek a já musela čekat, než odemknou. V chráněném bydlení je to lepší, tady nemusím na nic čekat, když chci jít ven, tak můžu jít na dvoreček sama a nikoho se nemusím ptát. Naučila jsem se vyšívat, háčkovat, paličkovat, znám peníze, umím psát na počítači a snažím se zapojit do normálního života.

Loučí se s Vámi Věra.

(Příběh paní Věry je převzat ze sborníku Jak na to – Příklady dobré praxe v deinstitucionalizaci, který vydalo MPSV v roce 2013.)

 

Share


Viewing all articles
Browse latest Browse all 3

Latest Images